Stál u otevřeného okna. Lehký, letní váněk si pohrával s jemnou záclonou. Havraní vlasy mu vlály kolem obličeje. Měl sklopenou hlavu a lokty se opíral o rám okna. Jako by přemýšlel nad něčím velmi důležitým. Nevnímal temnou oblohu ani třpyt hvězd. Vůbec si nevšiml tenkého srpce měsíce, který zářil na obzoru. Povzdechl si, pozvedl hlavu k hvězdému nebi a zasnil se. Proč jen kdy přistoupil na ten jejich nápad? Proč se on Salazar Zmijozel zapojil do budování školy čar a kouzel? Otázky se mu v hlavě rojily neuvěřitelnou rychlostí. Možná, že je na ně jen jediná odpověď, ukrytá hluboko v jeho srdci. Možná za to může to, co prožil, když byl malý. Při té myšlence se ušklíbnul. Nerad vzpomínal na to, co se stalo tenkrát v noci, tolik podobné té dnešní. Jen na okamžik zavadil o tenkou hráz, která mu zastírala vzpomínky a už to viděl znovu. Ženu, se stejnými vlasy jaké měl on, klečící v kaluži krve. Vyděšené oči jí zastíraly kapky slz. Křičela! Křičela jeho jméno! Ta vzpomínka mu způsobila obrovskou bolest. Podlomily se mu kolena a on dopadl na chladnou zem. Držel si hlavu, jako kdyby z ní chtěl vysát všechny ty myšlenky. Slzy se mu jedna za druhou kutálely z vytřeštěných očí. Někomu by připadal jako šílenec a možná jím i byl. Otevřely se dveře a do šedivého pokoje vniknul zářivý pruh světla, který ozařoval okno i muže, krčícího se strašlivou bolestí pod ním. Rychlé kroky se k němu přiblížily a teplé ruce ho zvedly ze země. Ještě se třásl, když ho pevné paže obejmuly. U ucha zaslechl známý hlas, šeptající jeho jméno. Uklidnil se a vymanil z pevného sevření. ,,Godrik Nebelvír.“ řekl zase s tipickým nenávistným pohledem. ,, Co po mě chceš?“ ,, Co třeba být trochu milejší?“ odpověděl klidným hlasem Godrik. ,, Nevím, proč bych měl k tobě být milý.“ odsekl podrážděně. ,, Salazare. Já chápu, snažíš se být silný, ale něco tě pořád mučí. Něco, čemu i ty dokážeš podlehnout. Mohl bych ti pomoct...“ ,, Já nepotřebuji ničí pomoc!“ vykřikl Salazar ,,Hleď si svého Nebelvíre a nechej mě být!“ Vyrazil rychlým krokem pryč a prásknul za sebou dveřmi. Godrik si povzdechl. ,, Kdybych mu jen tak mohl pomoci.“ Jeho pohled spočinul na okně, pod kterým se ještě před chvílí svíjela bytost tolik jiná než ta, co právě odešla. Znovu si povzdechnul a pomalu odcházel s temného pokoje. První ranní paprsky se dotkly prochladlé země. Ospalé slunce se vyhouplo z mraků, aby svým zářívým svitem probudilo svět dosud uložený do hlubokého spánku a naplnilo srdce všech radostí z nového dne. Jenže všichni neměli radost. Jako stín proplouvala chodbami temná postava Salazara Zmijozela. Zdálo se, že je ještě zachmuřenější a mrzutější než obvykle. Každý se snažil mu jít z cesty. Když prošel kolem Godrika, Helgy a Rovíny, jen něco zahučel na pozdrav a vytratil se do sklepení. ,, Co s ním je?“ nechápala Helga. ,, Kdo ví.“ odpověděla Rovína. Godrik stál nepřítomně na místě a nevnímal rozhovor dvou svých společnic. Jeho zrak se upíral směrem, kterým Salazar odešel. ,, Není ti taky něco Godriku? Stojíš tady jako socha bez života.“ oznámila mu Rovína. Jako by těmi slovi probrala Nebelvíra ze spánku. ,, Ne nic mi není. Jenom jsem se trochu zamyslel.“ odpověděl s usměvěm. ,, No my dvě půjdeme. Máme ještě nějakou práci.“ řekla Helga. ,, Už s tím zase začínáš? Nemohlo by to počkat?“ zeptala se ne příliš nadšeně Rovína. ,, To tedy nemohlo. A už dost řečí, jde se.“ chytla Rovínu za ruku a vlekla ji někam na školní pozemky. Godrik se za nimi pobaveně díval. ,, Jako by to ani nebyly jedny z nejlepších čarodějek, ale mále holčičky.“ Úsměv však opět opustil jeho tvář, když si vzpomněl na Salazara. Musí s tím něco udělat. A to okamžitě. Vykročil rázným krokem do sklepení. Zvuk jeho kroků se odrážel od kamené podlahy. I v temné chodbě ozářené jen několika poblikávajícími pochodněmi byl zřejmý jeho zasmušilý výraz. Zastavil se před velkými dubovými dveřmi a zaklepal. Nedostalo se mu odpovědi, a tak vstoupil bez vyzvání. Místnost byla dosti temná, ozařovalo ji jen několi svící ve stříbrných stojanech. Na stěnách visely pohyblivé obrazy a zelené, saténové závěsy. Na každém z nich byl stříbrnou nití vyšit had, znak Zmijozelu. U stěn stály skříně a stolky s různými předměty. Asi uprostřed místnosti stál černý, ebenový stůl. Za ním na křesle ze sametu seděl Salazar. Vůbec si nevšiml, že do místnosti někdo vstoupil. Lokty se opíral o lesklý stůl, jeho dlaně podpíraly čelo a havraní mu padaly přes hlavu. Vypadá tak zoufale. Pomyslel si Godrik. Přistoupil o několik kroků blíž. ,, Salazare?“ zeptal se tiše. ,, Co chceš?“ vyštěkl, aniž by se namáhal o něj zavadit pohledem. Godrik přišel až ke stolu. ,, Co je to s tebou? Od včerejška se s tebou něco děje. Tak mi to řekni.“ ,, Říkal jsem ti, aby ses o mě nestaral!“ Vykřikl a zvedl hlavu. V temných očích se mu nebezpečně zablýsklo. Godrik si povzdechnul. ,, Ty jsi opravdu neuvěřitelně paličatý. Ale říkám ti to rovnou, nehnu se odtud, dokud mi nepovíš, co se to s tebou děje.“ řekl pevným hlasem. Chvíli se na sebe jen dívali a probodávali se pohledy. Nakonec Salazar ten pohled nevydržel a odvrátil se. ,, Dobře, dobře. Vyhrál jsi. Všechno ti řeknu. Ještě než ti to ale povím, musím konstatovat, že jsi ten nejotravnější kouzelník, jakého znám.“Godrik si se spokojeným úsměvem vykouzlil židli a pohodlně se na ni usadil. ,, Tak spusť.“ pobídl Salazara. Ten ještě na okamžik váhal, ale pak začal vyprávět. ,, Je to všechno kvůli jedné mojí vzpomínce z dětství. Pokaždé, když si na ni vzpomenu, začnu neuvěřitelně trpět...“ ,, Jo to jsem si všimnul.“ skočil mu do řeči Nebelvír. ,, Byl bys tak laskavý a mlčel a nechal mě mluvit?“ zasyčel na něj Zmijozel. ,,Dobře. Omlouvám se.“ řekl Godrik okamžitě. Nechtěl se s ním teď hádat. Ne teď, když má možnost dozvědět se, co ho přivedlo do toho stavu, ve kterém ho včera našel. ,, Stalo se to, když mi bylo pět let. Jedné nádherné letní noci. Ano nejdřív se zdála být nádherná, ale pak...“ Salazar se zhluboka nadechl a zavřel oči. ,, Do našeho domu přišli nějací kouzelníci, kteří byli známí zabíjením mudlů, ale i ostatních kouzelníků. Kouzelníci, kteří neskrývali svou posedlost černou magií. Snažili se mého otce přemluvit, aby se k nim přidal. Ten samozřejmě odmítl, a tak ho zabili.“ Salazarova víčka se jemně zatřepotaly. Jako křídla motýla, který se snaží vzlétnout.,, Když přišli do mého pokoje, byla tam se mnou má matka. Snažila se mne chránit, a tak...“ Na stůl dopadlo několik třpytných kapek slz. Byly jako projev lidskosti, která se schovávala za kamenou tváří a ledovým srdcem. Stejně jako bolest, prostupující celou jeho myslí. ,, … ji probodli. Zvolili jí trest, za snahu chránit mne. Trest pomalé smrti. Pořád ji vidím. Její vyděšené oči plné slz, její vlasy spadající do tváře. To jak klečí v kaluži krve a křičí. Křičí na ty muže, aby mne ušetřili. Křičí na mne, abych utekl, abych se nenechal zabít.“ Po bělostném obličeji se řinuly proudy slz. Nedaly se zastavil, tak jako se nedá zastavil proud řeky. Godrik ho chytil za třesoucí se ruku. ,, Je mi to moc líto Salazare. Já vim, že tohle asi nikdy úplně nepochopím, ale dokáži si představit, jak jsi se cítil.“ řekl tiše. ,,Jediná možnost, jak se toho zbavit, je zapomenout. To co se stalo, je minulost. Musíš se dívat dopředu. Ne zpět. Pokud se k tomu budeš stále vracet, rána v tvém srdci bude čím dál bolestivější. Chci jen abys věděl, že mi můžeš věřit. A že tady máš přátele, kteří ti pomohou zapomenout. Mysli na to.“ Dodal ještě, pak se zvedl a pomalým krokem mířil ke dveřím. Salazarovi s těmi slovy spadl obrovský kámen ze srdce. Kámen plný bolestných vzpomínek. ,, Děkuji.“ řekl ještě, když bral Godrik za stříbrnou kliku. Otočil se a s úsměvem řekl ,, Není za co. Je pochopitelné, aby si přátelé pomáhali.“ ,, Kdo řekl, že jsme přátelé?“ vyjel na něj zase ten starý dobře známý Salazar. Godrik se zašklebil a vyšel ze dveří. Za sebou slyšel jen Salazarův řev. ,, My jsme spolu ještě neskončili Nebelvíre!“ zaslechl jen, když se vracel zpět do Velké síně. ,, Zatracený nevděčník.“ pomyslel si ještě, ale pak už jen přemýšlel, co dobrého si dá k obědu. A Salazar Zmijozel? Ten se snažil zapomenout na své dětství. Z větší části se mu to podařilo, jen občas ho ještě děsily moční můry. Některé vzpomínky se prostě z mysli nevytratí. A co vy? Dokázali byste zapomenout na něco takového?