Strach
29. 12. 2008
Pomalu otevírám oči. Můj zrak je rozostřený a tělo
bolavé. Vůbec nemám tušení, co se se mnou
stalo. Posadím se a rozhlédnu kolem. Nacházím
se v nějaké temné chodbě, jejíž podlaha,
stěny i strop jsou z hladkého kamene. Po mé pravici je
v stojánku zasazena zapálená louč, která
je pro mne jediným světlem. Pohlédnu nad sebe, vidím
však jen neprozírnou čerň. Vstanu, trochu opráším
zašpiněné oblečení a zvednu baterku, které
ležela kousek od mokré zdi. ,,
No to je vážně skvělý. Nemám tušení,
kde to jsem a už vůbec nevím, jak se odtud dostanu.“
zanaříkám si sama pro sebe, rozsvítím
baterku a při jejím mdlém světle se vydám
pustou chodbou. Zvuky mích kroků se odráží od
okolních zdí a v tichu zní jako údery
hromů. Náhle za sebou něco uslyším. Zastavím
se a naslouchám, nic se však neozve. ,,Asi už začínám
blouznit.“ Opět vykročím, ale po pár metrech znovu
něco zaslechnu. Otočím se, ale nic tam není. ,, Je tu
někdo?!“ zavolám do chodby a ozvěna nese mou otázku
dál a dál, ale odpověď nepřichází.
Začínám být nervozní a do mysli se mi
vkrádá strach. Po pár krocích znovu,
znovu ten zvuk, ale tentokrát poznám, že je to tichý
sípavý hlas, který se ke mně pomalu přibližuje.
Je stále jasnější a já začínám
rozeznávat to, co říká. Tělem mi proběhne
mráz a kapičky potu mne zastudí na zádech.
Baterka v ruce se mi chvěje a je div, že už nespadla a nerozbila
se. Začnu utíkat. Z očí se mi derou slzy zoufalství,
zakopávám o vlastní nohy, ale běžím
dál. Nechci se zastavit, nechci se otočit. V hlavě mi zní
jediné slovo, slovo, které pořád dokola
opakoval ten děsivý hlas. ,, Zemřeš!“ uslyším jej
těsně u mého ucha. Vyděsím se a s výkřikem
dopadnu na tvrdou zem. Při pádu jsem si rozbila koleno a teď
mi z něj stékal pramínek krve. Zaslechnu za sebou
zašustění šatů. Velmi pomalu se začnu otáčet. Z
toho, co jsem za sebou spatřila mi ztuhla krev v žilách.
Chtěla jsem křičet, ale můj hlas mě zradil. Přede mnou stála
vysoká štíhlá žena. Bílý šat jí
splýval až k zemi. Havraní vlasy skrývaly její
skloněný obličej a dopadaly až k pasu. Pleť byla mrtvolně
bledá a na rukou rozdrásaná do krve. Nemohla
jsem vstát, a tak jsem se pomalu posouvala po zemi, zapírajíc
se zdravou nohou. Jenže náhle... se za mými zády
objevila zeď! Záhadná žena přistoupila téměř
ke mě, a já tak mohla slyšet její těžký
přerývaný dech. Měla jsem obrovský strach.
Celé tělo se mi třáslo. Baterka mi už dávno
vypadla z ruky, nyní ležely vedle mě a její světlo
ozařovalo přízrak přede mnou. Náhle začala žena
zvedat hlavu a černé vlasy odhalily její tvář.
Měla zavřené oči a pod jedním z nich hlubokou
krvácející ránu. Z pohledu na tu krev se
mi chtělo zvracet. Pomalu otevřela oči. Byly stejně temné
jako její vlasy a vše kolem, kam nedosáhl svit
baterky. Utápěla jsem se v jejich prázdnotě. ,,
Zemřeš!” zasípala znovu a vztáhla ke mě krvavou
rozdrásanou ruku, ve které držela zakrvácený
nůž. Můj hlas se navrátil a já začala ječet.
Snažila jsem se vstát, dostat se nějakým způsobem
pryč, ale vše bylo marné. Byla už u mne. Před očima mi
proběhl celý život. Její dech jsem cítila na
své tváři a jeho mrtvolný hnilobný
zápach mne uváděl do mdlob. Již se napřahovala, aby
mě mohla probodnout. Uslyšela jsem vzdálený křik a
projela mnou vlna bolesti. Všude se rozsvítilo. Opatrně jsem
otevřela oči a zjistila jsem, že ležím na zemi svého
pokoje a křičím. Mamka seděla vedle mě a snažila se mne
uklidnit. Oddechla jsem si. Všechno byl jenom zlý sen.
Supéér
(Mika-chan, 29. 12. 2009 15:09)